V prodeji jsou vstupenky na úplně posledních 8 představení hořké komedie Narozeniny, kterou napsal Bořek Slezáček. Od 21. května do 1. června tak máte v Ostravě poslední příležitost vidět tuto nevšední autorskou hru plnou skvělých hereckých výkonů, kterou režíroval jeden z nejvěhlasnějších českých režisérů Jan Hřebejk. Vstupenky najdete pod tímto rozhovorem. A jak režisér takových filmových hitů jakou jsou Pelíšky, Pupendo, Horem Pádem, Musíme si pomáhat, Šakalí léta a mnoha dalších vzpomíná na svou první režii v Divadle Mír? Co si myslí o divadelním textu Bořka Slezáčka, jak se mu s námi a s našimi herci spolupracovalo? A o čem vlastně Narozeniny jsou? To vše a ještě mnohem více se dočtete v tomto rozhovoru. A mimochodem, krom toho, že 1. června proběhne v Míru ostravská derniéra, tak úplně poslední představení odehrajeme ještě koncem června v pražském Divadle Na Fidlovačce. O tom vám ale přineseme informace zase někdy příště.
Kdy se k vám poprvé dostal scénář hry Narozeniny?
Myslím, že hned, jak to Bořek Slezáček napsal. Ten původní tvar byla vlastně taková povídka, která měla formu spíš divadelní hry, byl to pointovaný dramatický příběh vyprávěný pomocí dialogů. A mě okamžitě napadlo, že bychom to mohli natočit jako film. Tehdy jsem se zrovna vrátil z Beskyd, kde jsem byl poprvé v životě. Četl jsem ty dialogy a rovnou jsem si to tam situoval. Chtěli jsme to udělat jako televizní film, ale v České televizi mají solitéři trošku těžší osud, takže když to pak kleklo, vrátili jsme se na začátek k tomu, že je to komorní divadelní tvar, který má nějakou jednotu času i místa. A pak už to Bořek nabídl Albertu Čubovi do Míru.
O čem je podle vás tato inscenace?
Pod záminkou narozenin se sejdou dva manželské páry a jeden o generaci mladší pár a dostanou se do konfliktu skrze své společenské postoje. S Bořkem Slezáčkem se už nějakou dobu známe, ale musím říct, že hloubkou Narozenin mě překvapil. Ale upozorňuju, že její přijetí strašně záleží na tom, jestli právě tohle chce divák sledovat. Myslím si ale, že jsou lidé, kteří pokus o vytvoření nějakého svědectví o téhle době a postojích ocení. Mě to šíleně bavilo od prvního čtení.
Upravovali jste na scénáři něco?
Jasně, hledali jsme, mluvili o tom, to je ideální. Dokonce jsem žertoval, že ty role, které hrají Bořek a Vláďa Polák, by mohli hrát Josef Abrhám a Pavel Landovský jako v Audienci. Aby to celé fungovalo, tak to musí být uměřené. Nemám rád, když se říká, že herectví má být civilní, ale v tomhle případě jsme směřovali k nějaké přirozenosti, pravdivosti. Když hercům v tomhle důvěřuju, tak o tom vedeme debaty, chci, aby si obhájili tu postavu, její postoje, nechci to dělat tak, že se divák bude dívat na partu kreténů. Chci, aby se koukal na lidi, se kterýma souhlasí, a když ne, tak pro ně má alespoň porozumění. Jednou jsem byl na představení Zrada v Činoheráku, to je od Harolda Pintera (který mimochodem taky napsal hru Narozeniny). Hraje tam Ondra Sokol a Martin Finger a přede mnou seděla paní, která v jednu chvíli řekla druhé: Oni to snad ani nehrajou. A já bych chtěl, aby i tahle hra měla takový důvtip, aby i herci uvěřili, že tohle je ta nejsprávnější cesta.
Vy jste některé herce z Míru už dříve znal, některé ne…
Ano, Vladimíra Poláka a Ladu Bělaškovou jsem už dříve viděl na jevišti, s Izabelou Vydrovou jsem dvakrát točil a viděl jsem ji už na DAMU. Bořka Čermáka jsem znal přes jeho tátu i mámu a už jako malý kluk mi hrál ve filmu Líbánky. Jen Michala Sedláčka a Máju Kupcovou jsem neznal, ale jsou skvělí. Mája má být navíc jako dcera doktora ošklivka, což ona vůbec není, a přijde mi, že je vůbec nejlíp napsaná. Vzbuzuje ve mně nejširší škálu pocitů. Hrozně se mi líbí, jak to hraje, mám s ní velký soucit. A Michal je zase ve skutečnosti velký pohodář a srandista a tady hraje velice přísného a vyhraněného kluka, který je až nekompromisní ve svých názorech. A hostuje tam ještě Pavlína Kafková, která je obsazená víc po typu jako taková noblesní a trošku ušlápnutá manželka.
Jak jste si poradili s tím, že se příběh odehrává na samotě v Beskydech?
Není to tak, že tam roubujeme Beskydy, oni tam o tom mluví, vztahují to k Ostravě, všichni jsou vlastně místní… Líbí se mi, že ty prudké a částečně i vulgární hádky probíhají v té spisovné češtině, tak jak je to napsané, jak se tady mluví. Já totiž hrozně věřím na lokálnost. Samozřejmě rozlišuju mezi lokálností a provinčností. Provinční je pro mě pejorativní slovo ve smyslu že je něco malé a do sebe zahleděné, ale lokální je pro mě přesné ukotvení. Proto jsou ti Formanovi hasiči z Hoří, má panenko tak světoví a tak geniální, protože tu jejich rozpravu z velké části tvůrci odposlechli v tom Vrchlabí a obsadili to z velké části místními.
V Divadle Mír jste režíroval poprvé, co si o tomhle divadle myslíte?
Líbí se mi to sebevědomí úspěšného divadla. Ono totiž uvést v soukromém divadle současnou hru, která není primárně jenom komedií, od autora, který je zavedený v úplně jiném oboru, to sebevědomí vyžaduje. Pochopil jsem potom ale, že to rozhodnutí bylo kvalifikované, minimálně v tom, že na takovou věc mají vhodný soubor a okruh herců, se kterými spolupracují. A já jsem za to vděčný. Taky se mi líbí, že Mír tvoří vlastně nějaká generační parta, která má víc přesahů. Je mi sympatické, že vedle zkušebny mají fotografický ateliér, kde zároveň stříhají své filmy, mají tam podcastové studio... Tenhle Gesamtkunstwerk obdivuju. A líbí se mi i ta ambice postavit vedle tohohle divadla ještě další. Že chtějí pozvednout čtvrť, která je tak architektonicky a historicky zajímavá, ale kde po setmění nepotkáte na ulici živáčka. To moc oceňuju, smekám a čumím, protože to není sranda, to není jen že to člověk vymyslí a udělá. To musíte mít opravdu obrovský tah na bránu. A to se mi na těch lidech z Míru vlastně líbí nejvíc. Já už ten typ zakladatelské energie v těch sedmapadesáti nemám. Ale jim to moc přeju.
Měl jste možnost už někdy dříve něco v Míru vidět?
Viděl jsem Ledvinu a Blbce k večeři, ale moc bych chtěl vidět víc. V Míru se hraje v blocích, takže když už v Ostravě jsem, mám většinou štěstí jen na jednu hru. Hrají tady komedie, které jsou dobře postavené, a diváci to mají rádi. Narozeniny jsou taková společenská komedie, ve které se mnozí najdou, každý se někdy pohádá s příbuznými, známými, rodiči, každý se občas ocitne v názorově rozdělené společnosti…
Byl jste už někdy předtím v Ostravě? Ať už pracovně nebo jen tak.
Jasně, mockrát jsem byl na festivalu Colours of Ostrava, do Vítkovic jsem jezdil i s Josefem Pleskotem, když se tam stavěl Velký svět techniky, tvořili jsme takový tým konzultantů s Krištofem Kinterou, Jiřím Pelclem a dalšími lidmi. Když jsme v Bohumíně točili film Zakázané uvolnění od Petra Kolečka, tak jsem taky bydlel v Ostravě. A točil jsem tady jako jeden z režisérů seriál Místo zločinu Ostrava, jeden díl dokonce přímo v okolí divadla. Mně se ty Vítkovice, takové ty klasické průmyslové stavby z přelomu 19. a 20. století, strašně líbí. Ta stará radnice, kostel, tržnice, mateřská škola, ty kolonie domků… Viděl jsem taky spoustu představení třeba od Divadla Petra Bezruče, chystám se do Národního divadla moravskoslezského, spolupracoval jsem několikrát s místními umělci jako je třeba Vladivojna La Chia. A jedna z mých dvou nejoblíbenějších kapel jsou Buty (druhá je Vltava, abych to vyvážil). Ale aby to nevyznělo že jsem v Ostravě pořád – vůbec se tady nevyznám! Všude jezdím taxíkem, protože vůbec netuším, kterým směrem bych se měl vydat.
